Neobyčejné dílo obyčejného faráře
(Na paměť F. Klapuše 1873-1958)

JOSEF ZÁVODSKÝ, Český bratr 1959 (35), s. 26-28

 

Před nedávném zemřel, ve svém myslibořickém útulku František Klapuš, jeden z nejstarších duchovních naší církve. Po dobu dvaceti šesti let trávil svůj život na odpočinku v ústraní a za tu dobu stal se novému pokolení skoro neznámý. Bylo by však ochuzením pro nás nepřipomenout si po jeho odchodu zvláštní obdarování, které mu Pán dal a kterého užil vynikajícím způsobem k dobru církve.

  Už jeho cesta k úřadu kazatele evangelia Kristova byla pozoruhodná. Jako syn toleranční venkovské rodiny — narodil se 1873 v Sudicích ve sboru vanovském — poslán byl na gymnasijní studia až do Kolína, a to proto, že tu byl proslulý Dušek. Ten posuzoval pronikavě charakter a zbožnost i tohoto dorůstajícího hocha, který se dal vést a který po maturitě se rozhodl pro dráhu duchovenskou — a to v době vševládnoucího povrchního a umrtvujícího liberalismu. Patrně tehdy nebyla v domácí církvi poptávka po duchovenském dorostu a farář Dušek kladl u svých žáků důraz na hloubku vzdělání a světový rozhled. Mladý Klapuš přijal toto východisko jako řada jiných a šel studovat bohosloví do Ameriky, kde byl r. 1896 ordinován. Zatím co jiní v Novém světě už zůstali, on se vrátil. Chtěl sloužiti svému lidu ve vlasti. Nebylo to tak lehké. On, graduovaný a ordinovaný bohoslovec, musel podle rakouských předpisů studovati ještě další rok na německé fakultě ve Vídni a pak, v době tzv. nadbytku duchovních, se pro něho našlo místo vikáře ve velikém tolerančním sboru klobouckém. Žák Duškův dostal zde za instruktora po dobu čtyř let muže neméně slovutného. Byl to jeden z nejlepších mužů, které církev měla, Ferdinand Císař.

  A nyní po této všestranné a důkladné přípravě a pouti světem přichází ve věku téměř třiceti let chvíle, aby mladý farář ukázal, jaká je jeho víra a k čemu bylo všecko posavadní školení. Přišla největší zkouška a obstál v ní dokonale.

  Bylo to v Přelouči, kam byl povolán r. 1902 za faráře po smrti talentovaného B. Mareše, který v sešlé faře našel svou nemoc a smrt. Sbor měl dobrou pověst a byly v něj kladeny velké naděje. Avšak sborové stavby, ubohé a zchátralé, hrozily sesutím. Po léta se mluvilo o nutnosti stavby. Ale jak do toho, to byla otázka nejpalčivější. Při příchodu dostal nový farář ledovou sprchu: 14 rodin vystoupilo z církve, aby se ochránily před případnými stavebními reparticemi. To byla asi desetina údů. Tehdy se poprvé ukázalo, co v nově přišlém pracovníku jest. Během dvou let prosadil zásadu naprosté dobrovolnosti a současně hned zmobilisoval sbor k novým obětem a pracovní pohotovosti. V krátké přípravné době byla vyřešena přetěžká otázka stavebních plánů. Tři nejlepší odborníci v církvi byli požádáni o návrhy. Jednání ztroskotalo — sbor nedostal od nich to, co potřeboval.

Tehdy v době naprosté bezradnosti Bůh otevřel dveře. V Přelouči působící literát Dr. Ladislav Quis, mající úzké styky s uměleckou Prahou, a farář F. Klapuš dali hlavy dohromady, slovo dalo slovo a výsledek byl neuvěřitelně překvapivý. O plány chrámu a fary byl pomocí Quisovců požádán na slovo vzatý pražský architekt Rudolf Kříženecký, profesor techniky, jenž vzešel z elitní budovatelské skupiny, která Praze dala takové budovy, jako Národní divadlo a Národní museum. Čekalo se, že architekt zamítne, a hle, opravdu plány dodal, a to v krátké době. Co vzbudilo úžas, bylo jeho prohlášení: "Jsem rád, že mohu dělat také i návrh evangelického kostela, vím, v jakém postavení je sbor, proto se vzdávám autorského honoráře a postačí, když mi bude uhrazena režie a cestovné."

  V krátké době třinácti měsíců dominovala nad středem města jako integrální část celkového panoramatu ušlechtilá novorenesanční stavba chrámu s elegantní věží a vedle stojící farou. A současně hned kostel opatřen vším, co potřeboval, jako zevně sgrafity, provedenými italskými odborníky, a uvnitř třemi zvony a varhanami. Dnes arci stavíme už zase jinak, ale tehdy r. 1905 po stránce stylové a umělecké vůbec měla církev v Přelouči jednu z nejkrásnějších svých staveb.

  Radost nad šťastně dokončeným dílem byla veliká. Ale finanční náklady! Obě stavby přišly skoro na 100.000 K rakouských a zbýval dluh dobrých 20.000 korun. A tu padlo na faráře především nesmírné břemeno starostí, spojených s úrokováním a uplácením tohoto dluhu. Bylo třeba tisíců a tisíců nejen psaných a tištěných, ale i osobních žádostí, intervencí, úředních aktů a rozmanitých cest po sborech doma i do ciziny, aby se získaly potřebné peníze. Celá řada ochotných bratří i s paní farářovou se arci dělila s ním o tuto starost, nicméně největší tíha spočívala právě na něm. A jestliže už dříve vyvíjel horlivé úsilí, počínal si nyní s neutuchající energií. V krátké době sbor měl nejhorší za sebou a v několika letech dluh byl šťastně splacen, takže sbor mohl plně konat své vlastní duchovní poslání a spět mimo to i k hospodářskému zajištění.

  Po zdolání úspěšně provedeného stavebního úkolu mohl se pak sbor za vedení svého pastýře po léta bez výkyvů věnovat vnitřní výstavbě v nehlučné a soustředěné práci od duše k duši. Tak rostl sbor do hloubky, přibývalo i projevů Boží milosti i vzrůstal počet údů přestupy i jinak, až dosáhl počtu tisíc.

  Když se pak objevily první příznaky stálé nemoci, odešel František Klapuš r. 1932 na odpočinek. Odešel jako šťastný dovršitel díla, k němuž v půli minulého století dal solidní základ farář Josef Dobiáš z Bukovky a na němž on sám nyní mohl z milosti Boží pracovat třicet let. A pracoval vždy jako prostý dělník, který nehledal zevních úspěchů, ani kariéry a funkcí, ani svých věcí. Stačilo mu, při všem vzdělání a nadání, být prostým duchovním, který ví, co je slovo Boží a modlitba pro pracovníka v církvi.

  Přeloučský sbor oceňuje to, co bylo vykonáno a uspořádal 11. ledna 1959 shromáždění na paměť svého zasloužilého pastýře, na němž bylo vzpomenuto této požehnané práce celou řadou starších pamětníků. Program shromáždění byl zbohacen i výstavkou dokumentů a památek na stavbu kostela ve znamení slov Žalmu 26: »Hospodine, já miluji obydlí domu tvého, a místo příbytku slávy tvé.«

 
 
Zpět
created:  2006-02-05