Patnáct let po sedmnácti letech

Těch patnáct let, které jsem strávil v Přelouči, bylo pro mne velmi důležitých. Já tady vlastně začínal svou službu a děkuji sestrám a bratřím, že to se mnou vydrželi. Učil jsem se a bylo to asi mnohdy vidět. Já nevyrůstal v církvi, na evangelickém pohřbu jsem byl poprve tady – jako farář – bylo toho dost na velkomyslnost sboru. Pamatuji se na jedno krátké setkání se svým předchůdcem – řekl mi tehdy: Bratře, já Vám nezávidím. Nevěděl jsem, proč to říká. Neměl jsem žádnou představu. Pro mne těch 20 až 30 lidí na bohoslužbách byl normální stav a nerozuměl jsem bratru Pavlíkovi, tehdejšímu kurátorovi, že když začal vzpomínat na doby minulé, začal slzet. Obdivoval jsem bratra Závodského, prožil se sborem – zdá se mi – velice těžký čas. Těžko mohu hodnotit svou práci – spíš jako důkaz moci Boží, že i přesto, co tam br. vikář Baštecký prováděl – „vinice Páně“ odolávala. Vztahy s mnohými ve sboru přetrvaly do dneška – některé jsem doprovodil na poslední cestě tady. Napadají mě různá jména, ale nechci je psát – protože bych určitě na některé zapomněl. Neodpustím si ale sestru Pecovou, ale nebudu pokračovat . Ti ostatní – ať živí, nebo už „tam nahoře“ jsou mi drazí stejně. Nedokáži si vzpomenout, že bych si s někým nerozuměl. Vlastně ano – často se staršovstvem. Platí asi vždycky : „senátoři muži dobří, senát zlá bestie“. Schůzí jsem se bál vždycky, a to mi zůstalo doposud.

Zvláštní část mé služby tvořily kontakty se skupinou mladých lidí mimo církev. Byl to přeloučský underground, já se potřeboval vyrovnávat i tím, že ta necírkevní část mé bytosti musela být nasycena. Nebyla to asi misie – ačkoli – ostudu jsem církvi moc nedělal. Minulý režim byl k církvi v něčem hodně k dobru. Když jsem vyšel z fary – nemusel jsem dělat vlastně nic – ale byli jsme tady – a byli jsme. Dnešní práce je složitější.

Těžký čas pro mne i pro sbor – byly ty poslední roky.  Prožívali jsme manželskou krizi, která skončila rozvodem. Uvažoval jsem, že odejdu vůbec ze služby – naštěstí br. senior Hájek mi tuhle myšlenku vyhnal z hlavy. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych ztratil i povolání. Byl to ale důvod, abych odešel z Přelouče. Duší jsem ale zůstal, vracel jsem se i díky Diakonii – vracím se občas, když se s někým loučíme. Pro mé děti ale Přelouč stále zůstává tím, kde mají své „doma“. 

Takže ještě jednou – nejen ta léta v Přelouči – ale nakonec celý život jsou zvěstí o moci a milosti Boží. Děkuji Bohu i vám všem, kteří jsme spolu prožili ten radostný i těžší čas. Díky.

Bohumil Baštecký

 


––––– ● ○ ● –––––


 

 


home