Ohlédnutí za Přeloučí

V životě míváme různá období. Na některá vzpomínáme častěji, jiná bychom nejraději vymazali ze své paměti. Dobu, kdy jsem žil v přeloučském sboru, si připomínám často a rád. Nešlo o dlouhé období, neboť jsem do sboru přišel 1. února 1988 a odcházel jsem koncem ledna 1993, ale bylo to období velmi bohaté. Z odstupem let vnímám stále více velkou Boží milost, se kterou se v životě setkávám a to snad dvojnásob platí o období, které jsem prožil v Přelouči. Chci tím říct, že si uvědomuji, kolik mých přehmatů se mi pojí s touto dobou a že někdy dost dobře nechápu, čím to, že je Boží trpělivost tak velká.

Mezi nejsilnější zážitky, které jsem prožil v Přelouči, patří zrod skutečné demokracie v naši zemi. Patřil jsem k těm, kteří spíše věřili na pozvolnou evoluci, než na nějakou radikální změnu. Vzpomínám si, jak několik dnů po 17. listopadu jsem byl vyzván, abych promluvil na shromáždění občanů na přeloučském náměstí. Byly to dny, kdy jsme všichni měli tendenci vymezovat se velmi radikálně vůči všemu, co byť jen trochu zavánělo komunismem. V této atmosféře euforie a nadšení, které bylo podbarvené velmi radikálními postoji, jsem tehdy shromážděnému davu připomněl slova, kterými Pán Ježíš začal své působení po křtu v Jordánu: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“. Pozoruhodné na těchto slovech je, že nejsou namířená proti nikomu jinému, než proti nám samotným. V období sametové revoluce, jsme měli všichni za to, že se od nás žádá co nejradikálnější odsuzování všeho, co souvisí s komunismem. Přiblížilo se k nám tehdy království nebeské, nebo-li vidina lepší budoucnosti, a my jsme si ji chtěli podržet tím, že jsme se snažili vlastními silami odklidit z cesty vše, co nějak souviselo s komunistickou minulosti. Pán Ježíš, který do nás dobře viděl, však věděl, že největší nebezpečí, které nás tehdy ohrožovalo, nebyli jiní lidé, ale to dědictví minulosti, které zůstalo v každém z nás.

Ne ty jiné, ale mě, tebe, každého z nás, volá Bůh k pokání, nemá-li se nám vidina lepší budoucnosti vytratit stejně nepozorovaně, jak nečekaně se nám zjevila.

Když na to vzpomínám, zdá se mi, že k těmto slovům není třeba nic přidávat. Připadají mi stále stejně aktuální. Je tu snad jen jeden drobný rozdíl. Tehdy jsme v tu lepší budoucnost více věřili. Dnes častěji propadáme pocitům, že se nám království nebeské opět vzdálilo. Ale já věřím, že tomu tak není. Království nebeské je stejně blízko jako tehdy. A díky Bohu, i ta doba milosti, kdy můžeme činit pokání, ještě neskončila.

 Petr Mazur

––––– ● ○ ● –––––



home