Z historie
sboru Českobratské církve evangelické
v Přelouči

 

Nebylo vždy samozřejmé, aby vedle sebe, a dokonce spolu, žili lidé různých názorů a přesvědčení. Nesamozřejmé to oficiálně bylo v habsburské monarchii, do roku 1781.

Vestfálský mír 1648 potvrdil tzv. ius reforrmandi illimitatum – tj. neomezené právo prosazování konfese, k níž panovník náležel. Habsburský panovník toto právo v Čechách využil více než do krajnosti (na rozdíl od jiných území habsburského soustátí). Vzhledem k tomu, že každý člověk v té době, s výjimkou židů, musel náležet k některé z uznávaných křesťanských církví, šlo vždy jednoznačně o ideový monopol na určitém teritoriu. Oficielně uznaná vyznání byla pouze tři: římskokatolické, luterské a reformované (helvetské). Roku 1555 byla aušpurským náboženským mírem uznána luterská aušpurská konfese za vyznání v říši rovnoprávné s římskokatolickým. Reformované vyznání bylo k oběma předchozím připojeno až na konci třicetileté války 1648.

–––––––––––––
Názvy křesťanských církví se v průběhu dějin vyvíjely a různily. Název „katolická“ (z řeckého slova „katholiké“ = „obecná“) platil pro křesťanskou církev vůbec a podnes se křesťanské církve pokládají za její součást. Církev se sídlem v Římě se dnes správně nazývá římskokatolickou. Směry, které od 13. století byly kritické k jejímu vývoji, usilovaly o její reformaci a byly z ní postupně vylučovány, nemají jednotný název. Označení „protestanti“ mají svůj základ v protestu reformačně orientovaných křesťanů na říšském sněmu ve Špýru (Speyer) r. 1529 proti usnesením, která je omezovala. Obě hlavní protestantské linie na evropské pevnině bývají označovány jmény svých zakladatelů: jako luteráni (podle Martina Luthera) a kavinisté (podle Jana Kalvína). Kalvinisté se také podle země vzniku nazývají helvéty (Helvetie = Švýcarsko) či prostě reformovanými. Luteránům zejména v německém jazykovém prostředí se často říká pouze evangelíci (dle evangelia – „dobré zprávy“ o Ježíši Kristu). To bývá někdy matoucí, protože výrazy „protestanti“ a „evangelíci“ se užívají běžně i jako označení záměnná pro obě reformační linie. Pokud jde o českou reformaci 15. století, mluvíme o husitech (podle Jana Husa), stejně jako se hovoří dříve o valdenských (podle Petra Valda).
––––––––––––––

Vestfálský mír skýtal možnost určitého zmírnění. Císař Ferdinand III. (1637-57) veškerá zmírnění výslovně odmítl a uplatňoval "ius reformandi illimitatum", tj. neomezené právo prosazování konfese, k níž náležel. Také rok stanovený jako rozhodující (1624) vyloučil většinu zemí habsburské monarchie z možnosti tolerance, protože v té době zde byla už všechna nekatolická vyznání po právní stránce nelegální. Ideový monopol byl přímo zakotven v zákonných opatřeních, jejichž dodržování bylo tvrdě a systematicky vymáháno.

V druhé polovici vlády Leopolda I. (císařem 1658-1705) a zvláště za vlády Josefa I. (1678; 1705-1711) nemálo polevila protireformační praxe a zbytky tajných nekatolíků, místy stále dosti hojné, žily v celku bez vážnějšího znepokojování jak ze strany úřadů vrchnostenských a státních, tak i církevních, ač pronásledování neutuchlo úplně.

Patentem z 10. prosince 1717 císař Karel VI. (1711-1740), tento agresivní psychopat, v němž se mísila dynastická pýcha s bigotností, zahájil nové a neúprosné pronásledování nekatolíků v Čechách. Bylo namířeno proti podloudnému dopravování nekatolických knih z ciziny a proti zahraničním agitátorům. Tato nařízení byla zostřena novým patentem z 3. března 1721, kterým byly procesy proti kacířům vyňaty z církevní pravomoci a dány pod výhradní pravomoc apelačního soudu v Praze. 

Zákonitá opatření proti nekatolíkům vyvrcholila císařským reskriptem z 28. prosince 1725 - mandát proti kacířům, jímž se rozpoutalo drakonické pronásledování náboženské. Do vězení by vrhány na stovky osob, nezřídka za neprokázané udání skrytého pomstychtivého udavače, na stovky osob mrskáno a jinak trýzněno, na sta osob odsouzeno ke konfiskaci majetku, těžkému žaláři (stavba pevností, galeje, násilné vystěhování bez možnosti návratu) a trestu smrti. Krutost trestních sankcí obou patentů překonala tvrdá protireformační opatření prvních desetiletí pobělohorských. Hlavní útok perzekuce opět směřoval proti severovýchodním Čechám (Hradecko, Boleslavsko, Chrudimsko a Čáslavsko). Agenda týkající se vyšetřování "kacířských nepravostí" je bohatá, seznamuje s téměř nepřehlednou řadou jmen a osudů.

 

Už za vlády Marie Terezie bylo zřejmé, že zatím neprohlášený, ale už přítomný konflikt mezi státními zájmy katolické císařovny a jejího okolí a mezi římsky orientovanou tradiční zbožností protireformačního typu nepochybně existuje. Zde dohovor nebyl možný, příští austrokatolicismus, nejzjevněji se projevující v osobě Josefa II., narazil doslovně na římský katolicizmus - a ovšem i naopak.
 

Toleranční patent 1781
 

Protestantský patent 1861
Toleranční doba trvala až do poloviny 19. století, vlastně ještě déle, až do vydání tzv. protestantského patentu 8. dubna 1861. Jisté ulehčení svízelné situace tolerovaných církví přineslo ovšem už tzv. provizorní nařízení o postavení akatolíků ke katolíkům, přislíbené v revolučním roce 1848 a vydané pak 1. února 1849. Evangelíci aušpurské nebo helvetské konfese neměli být označování potupným a negativně vymezujícím názvem „akatolíci“ (=„nekatolíci“). Šestinedělní cvičení bylo zrušeno a lidé starší 18 let směli svobodně měnit vyznání.

Po tolerančním patentu r. 1781 se přihlašovali někteří přeloučští občané k nově utvořené církvi reformované v Chvaleticích.

První evangelické služby Boží v Přelouči konal neúnavný farář Josef Dobiáš z Bukovky – za četnické asistence. Ani v budoucnosti nepřátelství neustávalo.

Nesnadnou otázkou bylo získat vhodné místo pro konání bohoslužeb. Ačkoliv se vyskytli dva pokrokoví přeloučští občané – poštmistr Bestachovský a sládek Sekerka, kteří v počáteční době poskytovali přístřeší ve svých domech – ukázalo se po jisté době, že je třeba postavit si vlastní bohoslužebný stánek.

Roku 1870 povstala snaha k osamostatnění sboru. Jedním z nejhorlivějších pracovníků k uskutečnění této touhy byl bratr Alois Bulíček, majitel sklenářského závodu v Přelouči. Obětoval této snaze mnoho času, namáhavých cest a hmotné podpory. Nedbal posměchu i bojkotu nepřátel a šel s jinými věrnými k vytouženému cíli.

Toho roku koupilo několik horlivých a obětavých údů staré hospodářské stavení č. p. 86 s velkou zahradou uprostřed města. Objekt byl  upraven na faru, v zahradě pak byla za 900 zlatých vztyčena jednoduchá (na půl cihly) modlitebna (o velikosti větší místnosti), která byla v souvislosti se stavbou kostela byla roku 1904 zbořena.

Paralelně s tím bylo třeba zakoupit pozemek a na něm zřídit hřbitov.

Duchovní službu (nepravidelně) vykonávali evangeličtí duchovní především z okolních tolerančních sborů v Trnávce, Chaleticicích, Bukovce, Semtěši a v Krakovanech: Josef Dobiáš z Bukovky, Julius Fleischer z Chvaletic, František Valenta, J. Procházka, František Dvořák a senior Jan Janata z Chleb (u Týnce nad Sázavou).

Do roku 1878 byla Přelouč kazatelskou stanicí, vydržovanou částečně anglickou společností evangelickou. Roku 1878 se Přelouč stala filiálním sborem chvaletickým. Tehdy se o ni starali duchovní správcové: senior Jul. Fleischer z Chvaletic, J. Dobiáš z Bukovky, senior Jan Janata z Chleb a Ant. Chlumský, pensionovaný přednosta železniční stanice v Přelouči.

Dne 1. března 1887 byl sbor evangelické reformované církve v Přelouči prohlášen za samostatný.

––––––––––

První kurátor Antonín Chlumský
Kurátor
Antonín Chlumský

 
   

Hrob
 
   

Pomník
 

Antonín CHLUMSKÝ (*2. 12. 1820 v Semtěši; †1905)
Jeho otec by chudým krejčovským mistrem v Kozárovicích (patrně u Mělníka), který se svým nadáním a svou obdivuhodnou pílí stal učitelem. Působil 53 let v Semtěši, ctěn a vážen ode všech. Měl šest dítek, tři dcery a tři syny. Dva z nich, Jan a Josef, se stali duchovními správci. Vroucím přáním Antonína bylo následovat jejich šlépěje, jež se nesplnilo. Ačkoliv vystudoval s výborným prospěchem gymnázium v Těšíně a v Šoproni (Sopron), nemohl se věnovat bohosloví, neboť byl povolán domů k stárnoucím rodičům. Po jejich smrti opustil zadlužené hospodářstvíčko a hospůdku ve Spytovicích u Přelouče a pokusil se o zaměstnání na dráze, která v tu dobu byla dokončena z Vídně do Prahy (1845). Začal jako pomocný hlídač (se 60 krejcary); svou pílí a svědomitostí jako jeho otec postupoval rychle na hlídače, dozorce a přednostu stanice. Protože z doby studia znal maďarštinu, byl 1864 povolán do Uher, kde působil jako přednosta hraniční stanice Szob (Slovensko / Maďarsko), následně pak v městech Kiskunfélegyháza a Kecskemét uprostřed maďarské Pusty. Na všech těchto místech zanechal po sobě památku takovou, že mu tato města z vděčnosti nabídla udělení čestného občanství. Chlumský však toto vyznamenání nepřijal, udávaje, že nehodlá zůstat v Uhrách.

Po 34 letech služby na železnici odešel 1880 na zasloužený odpočinek, pro jehož místo si vybral Přelouč. Nyní nadešla jeho chvíle, kdy prost služebních povinností se mohl plně věnovat tomu, co mu z různých důvodů od mládí zůstávalo odepřeno, tj. práci ve sboru. V roce 1882 byl zvolen kurátorem a pokladníkem přeloučského sboru, který byl chudý a neměl vlastního duchovního pastýře. Antonín Chlumský  především pečoval o duchovní růst a pokrok sboru. O nedělích konal služby Boží. Ačkoliv kázání četl z různých postil, slova jeho úst se na jedné straně dotýkala srdcí jeho posluchačů, na druhé byl terčem posměchu a pohrdání. Jednou v neděli ráno, když šel přes náměstí do modlitebny s knihami pod paží, pokřikovali na něj přeloučští zevlouni: "rabín jde"! Na příští schůzi Gustav-Adolfského spolku (Gustav-Adolf-Werk) se svým přátelům v Drážďanech představil jako "rabín", což vyvolalo příznovou reakci.

V kruzích Gustav-Adolfském spolku a jeho přátel (z nich mnozí patřili k známým německým šlechtickým rodinám), se „Kurator Lumski“ těšil velké lásce a pozornosti. Jeho přátelé jej nikdy nepropustili s prázdnou. Dluhy sboru byly uhrazeny, fara byla upravena na byt pro prvního duchovního pastýře. Byl nashromážděn dotační fond ve výši 4.700 zlatých, který přispěl k rozhodnutí o osamostatnění sboru r. 1887.

Při veškeré této práci měl bratr Chlumský upřímnou pomocnici ve své manželce. Ačkoliv bylo jí pečovat o šestičlennou domácnost, přece našla vždy chvíli, aby při bohoslužbách na harmoniu doprovázela zpěv a vedla ve vzorném pořádku sborové knihy a zápisy.

––––––––––

Bohumil Mareš
Farář
Bohumil Mareš

 
   

Hrob faráře Bohumila Mareše
 
   

Pod porostem se skrývá tato deska
 

Prvním farářem přeloučským se stal Lic. theol. Bohumil Karel MAREŠ (*6.12.1851  ÷ † 14. 11. 1901), konsenior a zasloužilý spisovatel. Narodil se v Novém Městě na Moravě dne 6. 12. 1851 jako syn duchovního Josefa Mareše (*7. 9. 1804 Paseky u Jimramova,  †2. 11. 1881 Nové Město na Moravě). Studoval na gymnáziu v Těšíně, bohosloví ve Vídni a v Basileji (Švýcarsko). Po studiích byl vikářem superitendenta Jana Beneše ve Vanovicích, od roku 1881 farářem ve Džbánově. V roce 1887 se ujímá duchovní práce v Přelouči.

Byl literárně činný, přispíval do církevních časopisů, byl odborným redaktorem a spolupracovníkem doposud nepřekonaného "Českého encyklopedického Ottova slovníku". Vydal mnohé cenné knihy: Dějiny církve křesťanské, Životopis Jana Amosa Komenského, O vědě a víře, Nedělní škola. V knize  Listy Husovy zveřejnil text Jana Husa Veškerému národu českému (Dopis Jana Husa z 10. července 1415 celému národu),  přeložil Lechlerův spis Jan Hus. Byl tajemníkem "Národopisné výstavy v Přelouči", pak i podobné výstavy v Praze v oddělení literárním a evangelickém. Mimo to byl členem Comenia, Matice Komenského a diplomovaným členem mezinárodní společnosti Komenského v Berlíně. Od roku 1887 dojížděl do Pardubic, kde pravidelně vyučovat nábožesntví. Roku 1890 založil kazatelskou stanici v Pardubicích za podpory tamějšího Františka Hoblíka, majitele tiskárny, kurátora a pozdějšího starosty města.

Odvolán byl od své věrné práce předčasně – ve věku necelých padesáti let – dne 14. listopadu 1901. Jeho odchod byl ještě tragičtější tím, že farář Mareš se měl v té době stát profesorem na bohoslovecké fakultě ve Vídni. O jeho odborných a vědeckých kvalitách svědčí skutečnost, že i po více než stu letech od jeho smrti lze o něm nalézt zmíňky na webu,  např. (Österreichisches Biographisches Lexikon 1815 - 1950) na serveru nakladatelství rakouské akademie věd (Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften).
Alain Soubigou, autor fenomenálního díla Tomáš Garrigue Masaryk (Paseka, Praha, Litomyšl, 2004, ISBN 80-7185-679-7), faráře Mareše zmiňuje v souvislosti s pojmem césaropapinismus.

Místem jeho posledního odpočinku se nachází uprostřed délky západní zdi evangelického hřbitova v Přelouči.

Při své mnohostranné činnosti byl pracovníkem skromným, kazatelem hluboce založeným, mírumilovným.


Doba čtrnácti let, kterou ve společné práci strávili farář Mareš a kurátor Chlumský, byla pro sbor opravdovým požehnáním. Jeden úkol zvlášť ležel oběma na srdci: Výstavba nových církevních budov, nebo alespoň kostela. Prozatímní modlitebna byla každým rokem zchátralejší a každý pokus o její opravu se jevil marnějším. Při každé možné příležitosti byly pilně sbírány dary lásky na stavební fond. I zde kurátor Chlumský projevil praktický smysl. Sestavil si vhodný letáček o nutnosti stavby a nabízel jej každému, s kýmkoliv se náhodou setkal. Málo kdo odmítnul. Tak se sešlo několik set zlatých. Nicméně oba věrní přátelé a jiní členové sboru stále více zjišťovali, že dosažení vytčeného cíle je mnohonásobně obtížnější. Návrhů řešení se vyskytlo mnoho – např. náklad stavby rozvrhnout na všechny členy sboru, nucené splátky zanést do pozemkových knih (dnes bychom řekli družstvo vlastníků) atd. – ale žádné nevedly k cíli. Mnohé bázlivé duše se nechaly vystrašit a z opatrnosti raději z církve vystoupily. Do těchto strastiplných příprav padl najednou těžký stín: vážná choroba duchovního správce, z níž se již neuzdravil. 

(Zpracováno dle sborníku vydaného při příležitosti 50. výročí trvání sboru v r. 1937)

––––––––––


Farář
František Klapuš

 
   

Po předčasném odchodu prvního duchovního sboru Páně byl druhým farářem zvolen František KLAPUŠ (*22. 5. 1873 - ?). Narodil se v Sudicích u Boskovic na Moravě. Po absolvování studií na gymnáziu v Kolíně, studoval bohosloví v New Yorku na teologickém semináři Union, dále na teologickém semináři McCormick v Chicagu (Illinois/USA). Ordinován byl v Milwaukee (Wisconsin / USA) dne 10. května 1896. Studium pak završil ve Vídni. Působil jako vikář ve Vanovicích a v Kloboukách u Brna 1898 až 1902.
––––––––––––––
Union Theological Seminary in the City of New York, 3041 Broadway at 121st Street, New York, NY 10027
McCormick Theological Seminary, 5460 South University Avenue, Chicago, IL 60615
–––––––––––––––

  Neobyčejné dílo obyčejného faráře  (Na paměť F. Klapuše 18731958) - Josef Závodský, Český bratr 1959 (35), s. 26-28

Duchovním se v Přelouči stal 3. června 1902, přičemž tomuto sboru sloužil do roku 1932.

––––––––––


Farář
Jan A. Pellar

 
   

Jan Amos Pellar (*14. 4. 1905 Krucemburk – 2. 2. 1982 Hradec Králové)
 

 

 

 

––––––––––


Farář
M. Krejčí

 
   

ThB. Miroslav Krejčí (*19.12.1906 Praha - †19.2. 1992)

––––––––––


Farář
Th.B. Josef Závodský

 

ThB. Josef Závodský (*20. 3. 1903 Dačice - †15. 2. 1976 Pardubice). Pocházel z rodu tajných evangelíků (viz). Gymnázium (České státní) studoval v Brně, bohosloví na Husově teologické fakultě v Praze, na Theologische Fakultät der Universität Basel v Basileji (Švýcarsko) a na Free Church of Scotland College v Edinburghu (Skotsko). Po studiích se v r. 1927 ujímá práce v Horních Vilémovicích, aby z této kazatelské stanice vytvořil sbor, jehož farářem se stává r. 1929. Později pak se stává farářem ve sboru ve Velkém Meziříčí, kterému dal rovněž vzniknout. Tak píše  odborně-historický spis Reformace a protireformace na Velkomeziříčsku. S farářem Smetánkou z Chrudimi vydávají časopis Hus. Do jeho pracovního záběru patřila Kostnická jednota, Synodní evangelizační odbor, práce ekumenická a v mladém věku práce s mládeží. Jeho spisek "Úsilí dvou generací o novou mládež" (SČME-YMCA 1933), líčící historii hnutí evangelické mládeže, je dnes pokládán za první terénní sociologický výzkum využití volného času mládeže. Do přeloučského sboru přišel 1943. Po zatčení semtěšského duchovního Františka Dobiáše (viz) a jeho odvlečení do koncentračních táborů administroval sbor v Semtěši.

Své službu sboru prokazoval od druhé poloviny 2. světové války, když nacistická moc se nacházela na svém vrcholu, až do vrcholu tzv. normalizace (1973). Nejlepší léta svého života spotřeboval na zdolávání postupně se zhoršujících podmínek sborové práce režimem, který si předsevzal vytvořit ráj na zemi prostřednictvím brutálního násilí (třídní boj, diktatura proletariátu, světová revoluce, kolektivizace zemědělství, zestátnění všeho, atheismus). S pocitem bezmoci a s bolestí musel přihlížet a podřizovat se rafinovaných omezením, šikanám a posléze zákazům, jimiž byl život církve omezován a umrtvován.

Jeho historický zájem se zaměřoval zvláště na reformační období českých dějin a na historii Jednoty bratrské. Sepsal dějiny evangelického sboru ve Velkém Meziříčí a v  Přelouči, spisek o životě Tůmy Přeloučského, je mj. spoluautorem Sborníku k jubileu 700 let města Přelouče.

––––––––––


Farář
Bohumil Baštecký

 
   

Bohumil Baštecký
duchovním od 1. ledna 1973 do 30. ledna 1988.

 
Patnáct let po sedmnácti letech

 

 

––––––––––


Farář
Ing. Petr Mazur

 
   

 

 

Ing. Petr Mazur
duchovním od 1. února 1988 do 31. ledna 1993.

 
Ohlédnutí za Přeloučí

––––––––––


Farář
Daniel Matouš

 
   

Daniel Matouš
duchovním přeloučského sboru od ... do ...

  Bratří a sestry ...

––––––––––


Farářka
Hana Schusterová

 
   

Hana Schusterová
duchovní od r. 2002 do 2012

 

 

––––––––––

1 Bohumil K. Mareš 1887 ÷ 1901 *1851 ÷ †1901
2 František Klapuš 1902 ÷ 1932 *1873 ÷ †?
3 Jan A. Pellar 1932 ÷ 1940 *1905 ÷ †1982
4 M. Krejčí 1940 ÷ 1942 *1906 ÷ †1992
5 Josef Závodský, ThB. 1942 ÷ 1972 *1903 ÷ †1976
6 Bohumil Baštecký 1973 ÷ 1988 *1943
7 Petr Mazur, Ing. 1988 ÷ 1993 *1955
8 Daniel Matouš 1996 ÷ 2001 *1963
9 Hana Schusterová 2002 ÷ 2012 *1965

––––– ● ● –––––

www.srcce.cz/



home