nic

Sbor Českobratské církve evangelické v Přelouči

Sbor Českobratské církve evangelické
v Přelouči
 

Z historie sboru
 

Nebylo vždy samozřejmé, aby vedle sebe, a dokonce spolu, žili lidé různých názorů a přesvědčení. Nesamozřejmé to oficiálně bylo v habsburské monarchii, do roku 1781.
      Vestfálský mír (648) potvrdil tzv. ius reforrmandi illimitatum – tj. neomezené právo prosazování takové konfese, k níž panovník náležel. Habsburský panovník toto právo v Čechách využil více než do krajnosti (na rozdíl od jiných území habsburského soustátí). Vzhledem k tomu, že každý člověk v té době, s výjimkou židů, musel náležet k některé z uznávaných křesťanských církví, šlo vždy jednoznačně o ideový monopol na určitém teritoriu. Oficiálně uznaná vyznání byla pouze tři: římskokatolické, luterské a reformované (helvetské). Roku 1555 byla Aušpurským říšským a náboženským mírem uznána luterská a aušpurská konfese za vyznání v říši rovnoprávné s římskokatolickým. Náboženská svoboda byla určena dle zásady — Cuius regio, eius religio — „čí země, toho náboženství“. Reformované vyznání bylo k oběma předchozím připojeno až na konci třicetileté války 1648.

Názvy křesťanských církví se v průběhu dějin vyvíjely a různily. Název katolická (z řeckého slova katholiké = obecná) platil pro křesťanskou církev vůbec a podnes se křesťanské církve pokládají za její součást. Církev se sídlem v Římě se dnes správně nazývá římskokatolickou. Směry, které od 13. století byly kritické k jejímu vývoji, usilovaly o její reformaci a byly z ní postupně vylučovány, nemají jednotný název. Označení protestanti mají svůj základ v protestu reformačně orientovaných křesťanů na říšském sněmu ve Špýru (Speyer) r. 1529 proti usnesením, která je omezovala. Obě hlavní protestantské linie na evropské pevnině bývají označovány jmény svých zakladatelů: jako luteráni (podle Martina Luthera) a kavinisté (podle Jana Kalvína). Kalvinisté se také podle země vzniku nazývají helvéty (Helvetie = Švýcarsko) či prostě reformovanými. Luteránům zejména v německém jazykovém prostředí se často říká pouze evangelíci (dle evangelia – dobré zprávy o Ježíši Kristu). To bývá někdy matoucí, protože výrazy protestanti a evangelíci se užívají běžně i jako označení záměnná pro obě reformační linie. Pokud jde o českou reformaci 15. století, mluvíme o husitech (podle Jana Husa), stejně jako se hovoří dříve o valdenských (podle lyonského kupce Petra Valda).

Vestfálský mír (24. října 1648) skýtal možnost určitého zmírnění. Císař Ferdinand III. (1637 ÷ 1657) veškerá zmírnění výslovně odmítl a uplatňoval ius reformandi illimitatum, tj. neomezené právo prosazování konfese, k níž náležel. Také rok stanovený jako rozhodující (1624) vyloučil většinu zemí habsburské monarchie z možnosti tolerance, protože v té době zde byla už všechna nekatolická vyznání po právní stránce nelegální. Ideový monopol byl přímo zakotven v zákonných opatřeních, jejichž dodržování bylo tvrdě a systematicky vymáháno.
      V druhé polovici vlády Leopolda I. (císařem 1658 ÷ 1705) a zvláště za vlády Josefa I. (1678; 1705 ÷ 1711) nemálo polevila protireformační praxe a zbytky tajných nekatolíků, místy stále dosti hojné, žily v celku bez vážnějšího znepokojování jak ze strany úřadů vrchnostenských a státních, tak i církevních, ač pronásledování neutuchlo úplně.
      Patentem z 10. prosince 1717 císař Karel VI. (1711 ÷ 1740), tento agresivní psychopat, v němž se mísila dynastická pýcha s bigotností, zahájil nové a neúprosné pronásledování nekatolíků v Čechách. Bylo namířeno proti podloudnému dopravování nekatolických knih z ciziny a proti zahraničním agitátorům. Tato nařízení byla zostřena novým patentem z 3. března 1721, kterým byly procesy proti kacířům vyňaty z církevní pravomoci a dány pod výhradní pravomoc apelačního soudu v Praze. Zákonitá opatření proti nekatolíkům vyvrcholila císařským reskriptem z 28. prosince 1725 - mandát proti kacířům - jímž se rozpoutalo drakonické pronásledování náboženské. Do vězení byly vrhány na stovky osob, nezřídka za neprokázané udání skrytého pomstychtivého udavače, na stovky osob mrskáno a jinak trýzněno, na sta osob odsouzeno ke konfiskaci majetku, těžkému žaláři (stavba pevností, galeje, násilné vystěhování bez možnosti návratu) a trestu smrti. Krutost trestních sankcí obou patentů překonala tvrdá protireformační opatření prvních desetiletí pobělohorských. Hlavní útok perzekuce opět směřoval proti severovýchodním Čechám (Hradecko, Boleslavsko, Chrudimsko a Čáslavsko). Agenda týkající se vyšetřování „kacířských nepravostí“ je bohatá, seznamuje s téměř nepřehlednou řadou jmen a osudů.
      Už za vlády Marie Terezie bylo zřejmé, že zatím neprohlášený, ale už přítomný konflikt mezi státními zájmy katolické císařovny a jejího okolí a mezi římsky orientovanou tradiční zbožností protireformačního typu nepochybně existuje. Zde dohovor nebyl možný, příští austrokatolicismus, nejzjevněji se projevující v osobě Josefa II., narazil doslovně na římský katolicizmus - a ovšem i naopak.

Toleranční patent 1781 …více zde

Autentické znění tolerančního patentu, tak jak bylo s konečnou platnosti upraveno ve státní radě 20. října 1781, je uloženo ve Vídeňském státním archivu. Původní text tolerančního patentu je ovšem německý, ale zákonné platnosti nabyl i text český, pořízený moravským zemským guberniem 27. října 1781; české zemské gubemium jej přijalo o tři dny později (30. října 1781).


Toleranční doba trvala až do poloviny 19. století, vlastně ještě déle, až do vydání protestantského patentu 8. dubna 1861. Jisté ulehčení svízelné situace tolerovaných církví přineslo ovšem už tzv. provizorní nařízení o postavení akatolíků ke katolíkům, přislíbené v revolučním roce 1848 a vydané pak 1. února 1849. Evangelíci aušpurské nebo helvetské konfese neměli být označování potupným a negativně vymezujícím názvem akatolíci (=nekatolíci). Šestinedělní cvičení bylo zrušeno a lidé starší 18 let směli svobodně měnit vyznání.
      Po tolerančním patentu r. 1781 se přihlašovali někteří přeloučští občané k nově utvořené církvi reformované v Chvaleticích.
      První evangelické služby Boží v Přelouči konal neúnavný farář Josef Dobiáš z Bukovky – za četnické asistence. Ani v budoucnosti nepřátelství neustávalo. Nesnadnou otázkou bylo získat vhodné místo pro konání bohoslužeb. Ačkoliv se vyskytli dva pokrokoví přeloučští občané – poštmistr Bestachovský a sládek Sekerka, kteří v počáteční době poskytovali přístřeší ve svých domech – ukázalo se po jisté době, že je třeba postavit si vlastní bohoslužebný stánek.
      Roku 1870 povstala snaha k osamostatnění sboru. Jedním z nejhorlivějších pracovníků k uskutečnění této touhy byl bratr Alois Bulíček, majitel sklenářského závodu v Přelouči. Obětoval této snaze mnoho času, namáhavých cest a hmotné podpory. Nedbal posměchu i bojkotu nepřátel a šel s jinými věrnými k vytouženému cíli.
      Toho roku koupilo několik horlivých a obětavých údů staré hospodářské stavení č. p. 86 s velkou zahradou uprostřed města. Objekt byl upraven na faru, v zahradě pak byla za 900 zlatých vztyčena jednoduchá (na půl cihly) modlitebna (o velikosti větší místnosti), která byla v souvislosti se stavbou kostela roku 1904 zbořena.
      Paralelně s tím bylo třeba zakoupit pozemek a na něm zřídit hřbitov (15,5717° v. d.; 50,0363° s. š.).
      Duchovní službu (nepravidelně) vykonávali evangeličtí duchovní především z okolních tolerančních sborů v Trnávce, Chaleticicích, Bukovce, Semtěši a v Krakovanech: Josef Dobiáš z Bukovky, Julius Fleischer z Chvaletic, František Valenta), J. Procházka, František Dvořák a senior Jan Janata z Chleb (u Týnce nad Sázavou).
      Do roku 1878 byla Přelouč kazatelskou stanicí, vydržovanou částečně anglickou společností evangelickou. Roku 1878 se Přelouč stala filiálním sborem chvaletickým. Tehdy se o ni starali duchovní správcové: senior Jul. Fleischer z Chvaletic, J. Dobiáš z Bukovky, senior Jan Janata z Chleb a Ant. Chlumský, pensionovaný přednosta železniční stanice v Přelouči.
      Dne 1. března 1887 byl sbor evangelické reformované církve v Přelouči prohlášen za samostatný.

Antonín CHLUMSKÝ (* 2. 12. 1820 v Semtěši ÷ † 1905 v Přelouči). Jeho otec by chudým krejčovským mistrem v Kozárovicích (patrně u Mělníka), který se svým nadáním a svou obdivuhodnou pílí stal učitelem. Působil 53 let v Semtěši, ctěn a vážen ode všech. Měl šest dítek, tři dcery a tři syny. Dva z nich, Jan a Josef, se stali duchovními správci. Vroucím přáním Antonína bylo následovat jejich šlépěje, jež se nesplnilo. Ačkoliv vystudoval s výborným prospěchem gymnázium v Těšíně [1] v Šoproni [2] v (Sopron), nemohl se věnovat bohosloví, neboť byl povolán domů k stárnoucím rodičům. Po jejich smrti opustil zadlužené hospodářstvíčko a hospůdku ve Spytovicích u Přelouče a pokusil se o zaměstnání na dráze, která v tu dobu byla dokončena z Vídně do Prahy (1845). Začal jako pomocný hlídač (se 60 krejcary); svou pílí a svědomitostí jako jeho otec postupoval rychle na hlídače, dozorce a přednostu stanice. Protože z doby studia znal maďarštinu, byl 1864 povolán do Uher, kde působil jako přednosta hraniční železniční stanice Szob (Slovensko / Maďarsko), následně pak v městech Kiskunfélegyháza a Kecskemét uprostřed maďarské Puszty, v obou případech velké železniční uzly. Na všech těchto místech zanechal po sobě památku takovou, že mu tato města z vděčnosti nabídla udělení čestného občanství. Chlumský však toto vyznamenání nepřijal, udávaje, že nehodlá zůstat v Uhrách.
      Po 34 letech služby na železnici odešel 1880 na zasloužený odpočinek, pro jehož místo si vybral Přelouč. Nyní nadešla jeho chvíle, kdy prost služebních povinností se mohl plně věnovat tomu, co mu z různých důvodů od mládí zůstávalo odepřeno, tj. práci ve sboru. V roce 1882 byl zvolen kurátorem a pokladníkem přeloučského sboru, který byl chudý a neměl vlastního duchovního pastýře. Antonín Chlumský především pečoval o duchovní růst a pokrok sboru. O nedělích konal služby Boží. Ačkoliv kázání četl z různých postil, slova jeho úst se na jedné straně dotýkala srdcí jeho posluchačů, na druhé byl terčem posměchu a pohrdání. Jednou v neděli ráno, když šel přes náměstí do modlitebny s knihami pod paží, pokřikovali na něj přeloučští zevlouni: „rabín jde!“. Na příští schůzi Gustav-Adolfského spolku (Gustav-Adolf-Werk) se svým přátelům v Drážďanech představil jako „rabín“, což vyvolalo příznovou reakci.
      V kruzích Gustav-Adolfském spolku a jeho přátel (z nich mnozí patřili k známým německým šlechtickým rodinám), se „Kurator Lumski“ těšil velké lásce a pozornosti. Jeho přátelé jej nikdy nepropustili s prázdnou. Dluhy sboru byly uhrazeny, fara byla upravena na byt pro prvního duchovního pastýře. Byl nashromážděn dotační fond ve výši 4 700 zlatých, který přispěl k rozhodnutí o osamostatnění sboru r. 1887.
      Při veškeré této práci měl bratr Chlumský upřímnou pomocnici ve své manželce. Ačkoliv bylo jí pečovat o šestičlennou domácnost, přece našla vždy chvíli, aby při bohoslužbách na harmoniu doprovázela zpěv a vedla ve vzorném pořádku sborové knihy a zápisy.

[1] & [2] sem přijdou vysvětlivky [zpět]

Bohumil Karel MAREŠ (* 6. 12.1851 ÷ † 14. 11. 1901)
Prvním farářem přeloučským se stal Lic. theol. Bohumil Karel MAREŠ, konsenior a zasloužilý spisovatel. Narodil se v Novém Městě na Moravě dne 6. 12. 1851 jako syn duchovního Josefa Mareše (* 7. 9. 1804 Paseky u Jimramova, † 2. 11. 1881 Nové Město na Moravě). Studoval na gymnáziu v Těšíně [1] , bohosloví ve Vídni a v Basileji (Švýcarsko). Po studiích byl vikářem superitendenta Jana Beneše ve Vanovicích, od roku 1881 farářem ve Džbánově. V roce 1887 se ujímá duchovní práce v Přelouči.
      Byl literárně činný, přispíval do církevních časopisů, byl odborným redaktorem a spolupracovníkem doposud nepřekonaného Českého encyklopedického Ottova slovníku. Vydal mnohé cenné knihy: Dějiny církve křesťanské, Životopis Jana Amosa Komenského, O vědě a víře, Nedělní škola. V knize Listy Husovy zveřejnil text Mistra Jana Husa Veškerému národu českému (Dopis Jana Husa z 10. července 1415 celému národu), přeložil Lechlerův spis Jan Hus. Byl tajemníkem Národopisné výstavy v Přelouči, pak i podobné výstavy v Praze v oddělení literárním a evangelickém. Mimo to byl členem Comenia, Matice Komenského a diplomovaným členem mezinárodní společnosti Komenského v Berlíně. Od roku 1887 dojížděl do Pardubic, kde pravidelně vyučovat nábožesntví. Roku 1890 založil kazatelskou stanici v Pardubicích za podpory tamějšího Františka Hoblíka, majitele tiskárny, kurátora a pozdějšího starosty města. Odvolán byl od své věrné práce předčasně – ve věku necelých padesáti let – dne 14. listopadu 1901. Jeho odchod byl ještě tragičtější tím, že farář Mareš se měl v těch dnech stát profesorem na bohoslovecké fakultě ve Vídni. O jeho odborných a vědeckých kvalitách svědčí skutečnost, že i po více než stu letech od jeho smrti lze o něm nalézt zmíňky na webu, např. Österreichisches Biographisches Lexikon 1815 - 1950 na serveru nakladatelství rakouské akademie věd (Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften). Alain Soubigou, autor fenomenálního díla Tomáš Garrigue Masaryk (Paseka, Praha, Litomyšl, 2004, ISBN 80-7185-679-7), faráře Mareše zmiňuje v souvislosti s pojmem césaropapinismus. Místem jeho posledního odpočinku se nachází uprostřed délky západní zdi evangelického hřbitova v Přelouči.
      Při své mnohostranné činnosti byl pracovníkem skromným, kazatelem hluboce založeným, mírumilovným.
      Doba čtrnácti let, kterou ve společné práci strávili farář Mareš a kurátor Chlumský, byla pro sbor opravdovým požehnáním. Jeden úkol zvlášť ležel oběma na srdci: Výstavba nových církevních budov, nebo alespoň kostela. Prozatímní modlitebna byla každým rokem zchátralejší a každý pokus o její opravu se jevil marnějším. Při každé možné příležitosti byly pilně sbírány dary lásky na stavební fond. I zde kurátor Chlumský projevil praktický smysl. Sestavil si vhodný letáček o nutnosti stavby a nabízel jej každému, s kýmkoliv se náhodou setkal. Málo kdo odmítnul. Tak se sešlo několik set zlatých. Nicméně oba věrní přátelé a jiní členové sboru stále více zjišťovali, že dosažení vytčeného cíle je mnohonásobně obtížnější. Návrhů řešení se vyskytlo mnoho – např. náklad stavby rozvrhnout na všechny členy sboru, nucené splátky zanést do pozemkových knih (dnes bychom řekli družstvo vlastníků) atd. – ale žádné nevedly k cíli. Mnohé bázlivé duše se nechaly vystrašit a z opatrnosti raději z církve vystoupily. Do těchto strastiplných příprav padl najednou těžký stín: vážná choroba duchovního správce, z níž se již neuzdravil.

(Zpracováno dle sborníku vydaného při příležitosti 50. výročí trvání sboru v r. 1937)


František KLAPUŠ  Po předčasném odchodu na věčnost prvního duchovního sboru Páně byl druhým farářem zvolen František Klapuš (* 22. 5. 1873 - 1958). Narodil se v Sudicích u Boskovic na Moravě. Po absolvování studií na gymnáziu v Kolíně, studoval bohosloví v New Yorku na teologickém semináři Union [3] , dále na teologickém semináři McCormick v Chicagu (Illinois/USA) [4] . Ordinován byl v Milwaukee (Wisconsin / USA) dne 10. května 1896. Studium pak završil ve Vídni. Působil jako vikář ve Vanovicích a v Kloboukách u Brna 1898 až 1902.
Duchovním se v Přelouči stal 3. června 1902, přičemž tomuto sboru sloužil do roku 1932. Necelé tři roky od svého příchodu mohl vykonat  slavnostní bohoslužby při otevření kostení novostavby (na dnešní poměry neuvěřitelně krátká doby).
      Jeho syn se během nacistické okupace zapojil do odboje, byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře Ravensbrücku, kde nedlouho před koncem války zahynul.

[3]  Union Theological Seminary in the City of New York, 3041 Broadway at 121st Street, New York, NY 10027

[4]  McCormick Theological Seminary, 5460 South University Avenue, Chicago, IL 60615

      Zdroj: Neobyčejné dílo obyčejného faráře [5] http://kostel-evang.webzdarma.cz/ (Na paměť F. Klapuše 18731958) — Josef Závodský, Český bratr 1959 (35), s. 26-28

PhDr. Jan Amos Pellar
(* 14. 4. 1905 Krucemburk ÷ † 2. 2. 1982 Hradec Králové)





ThB. Miroslav Krejčí
(* 19. 12. 1906 Praha ÷ † 19. 2. 1992)




ThB. Josef Závodský (* 20. 3. 1903 Dačice ÷ † 15. 2. 1976 Pardubice). Pocházel z rodu tajných evangelíků (viz [X]). Gymnázium (České státní) studoval v Brně, bohosloví na Husově teologické fakultě v Praze, na Theologische Fakultät der Universität Basel [5]  v Basileji (Švýcarsko) a na Free Church of Scotland College [6]  v Edinburghu (Skotsko). Po studiích se v r. 1927 ujímá práce v Horních Vilémovicích, aby z této kazatelské stanice vytvořil sbor, jehož farářem se stává r. 1929. Později pak se stává farářem ve sboru ve Velkém Meziříčí, kterému dal rovněž vzniknout. Tak píše odborně-historický spis Reformace a protireformace na Velkomeziříčsku. S farářem Smetánkou z Chrudimi vydávají časopis Hus. Do jeho pracovního záběru patřila Kostnická jednota, Synodní evangelizační odbor, práce ekumenická a v mladém věku práce s mládeží. Jeho spisek Úsilí dvou generací o novou mládež (SČME-YMCA 1933), líčící historii hnutí evangelické mládeže, je dnes pokládán za první terénní sociologický výzkum využití volného času mládeže. Do přeloučského sboru přišel 1943. Po zatčení semtěšského duchovního Františka Dobiáše (více zde) a jeho odvlečení do koncentračních táborů administroval sbor v Semtěši.
      Své službu sboru prokazoval od druhé poloviny 2. světové války, když nacistická moc se nacházela na svém vrcholu, až do vrcholu tzv. normalizace (1973). Nejlepší léta svého života spotřeboval na zdolávání postupně se zhoršujících podmínek sborové práce režimem, který si předsevzal vytvořit ráj na zemi prostřednictvím brutálního násilí (třídní boj, diktatura proletariátu, světová revoluce, kolektivizace zemědělství, zestátnění všeho, atheismus). s pocitem bezmoci a s bolestí musel přihlížet a podřizovat se rafinovaných omezením, šikanám a posléze zákazům, jimiž byl život církve omezován a umrtvován.
      Jeho historický zájem se zaměřoval zvláště na reformační období českých dějin a na historii Jednoty bratrské. Sepsal dějiny evangelického sboru ve Velkém Meziříčí a v  Přelouči, spisek o životě Tůmy Přeloučského, je mj. spoluautorem Sborníku k jubileu 700 let města Přelouče.

Bohumil Baštecký(* 1943 ÷ 2017)

Patnáct let po sedmnácti letech

      Těch patnáct let, které jsem strávil v Přelouči, bylo pro mne velmi důležitých. Já tady vlastně začínal svou službu a děkuji sestrám a bratřím, že to se mnou vydrželi. Učil jsem se a bylo to asi mnohdy vidět. Já nevyrůstal v církvi, na evangelickém pohřbu jsem byl poprve tady – jako farář – bylo toho dost na velkomyslnost sboru. Pamatuji se na jedno krátké setkání se svým předchůdcem – řekl mi tehdy: Bratře, já Vám nezávidím. Nevěděl jsem, proč to říká. Neměl jsem žádnou představu. Pro mne těch 20 až 30 lidí na bohoslužbách byl normální stav a nerozuměl jsem bratru Pavlíkovi, tehdejšímu kurátorovi, že když začal vzpomínat na doby minulé, začal slzet. Obdivoval jsem bratra Závodského, prožil se sborem – zdá se mi – velice těžký čas. Těžko mohu hodnotit svou práci – spíš jako důkaz moci Boží, že i přesto, co tam br. vikář Baštecký prováděl – „vinice Páně“ odolávala. Vztahy s mnohými ve sboru přetrvaly do dneška – některé jsem doprovodil na poslední cestě tady. Napadají mě různá jména, ale nechci je psát – protože bych určitě na některé zapomněl. Neodpustím si ale sestru Pecovou, ale nebudu pokračovat. Ti ostatní – ať živí, nebo už „tam nahoře“ jsou mi drazí stejně. Nedokáži si vzpomenout, že bych si s někým nerozuměl. Vlastně ano – často se staršovstvem. Platí asi vždycky: „senátoři muži dobří, senát zlá bestie“. Schůzí jsem se bál vždycky, a to mi zůstalo doposud.
      Zvláštní část mé služby tvořily kontakty se skupinou mladých lidí mimo církev. Byl to přeloučský underground, já se potřeboval vyrovnávat i tím, že ta necírkevní část mé bytosti musela být nasycena. Nebyla to asi misie – ačkoli – ostudu jsem církvi moc nedělal. Minulý režim byl k církvi v něčem hodně k dobru. Když jsem vyšel z fary – nemusel jsem dělat vlastně nic – ale byli jsme tady – a byli jsme. Dnešní práce je složitější.
      Těžký čas pro mne i pro sbor – byly ty poslední roky.  Prožívali jsme manželskou krizi, která skončila rozvodem. Uvažoval jsem, že odejdu vůbec ze služby – naštěstí br. senior Hájek mi tuhle myšlenku vyhnal z hlavy. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych ztratil i povolání. Byl to ale důvod, abych odešel z Přelouče. Duší jsem ale zůstal, vracel jsem se i díky Diakonii – vracím se občas, když se s někým loučíme. Pro mé děti ale Přelouč stále zůstává tím, kde mají své „doma“. Takže ještě jednou – nejen ta léta v Přelouči – ale nakonec celý život jsou zvěstí o moci a milosti Boží. Děkuji Bohu i vám všem, kteří jsme spolu prožili ten radostný i těžší čas. ||
Bohumil Baštecký

Ing. Petr Mazur  (* 1955)

      V životě míváme různá období. Na některá vzpomínáme častěji, jiná bychom nejraději vymazali ze své paměti. Dobu, kdy jsem žil v přeloučském sboru, si připomínám často a rád. Nešlo o dlouhé období, neboť jsem do sboru přišel 1. února 1988 a odcházel jsem koncem ledna 1993, ale bylo to období velmi bohaté. Z odstupem let vnímám stále více velkou Boží milost, se kterou se v životě setkávám a to snad dvojnásob platí o období, které jsem prožil v Přelouči. Chci tím říct, že si uvědomuji, kolik mých přehmatů se mi pojí s touto dobou a že někdy dost dobře nechápu, čím to, že je Boží trpělivost tak velká.
Mezi nejsilnější zážitky, které jsem prožil v Přelouči, patří zrod skutečné demokracie v naši zemi. Patřil jsem k těm, kteří spíše věřili na pozvolnou evoluci, než na nějakou radikální změnu. Vzpomínám si, jak několik dnů po 17. listopadu jsem byl vyzván, abych promluvil na shromáždění občanů na přeloučském náměstí. Byly to dny, kdy jsme všichni měli tendenci vymezovat se velmi radikálně vůči všemu, co byť jen trochu zavánělo komunismem. V této atmosféře euforie a nadšení, které bylo podbarvené velmi radikálními postoji, jsem tehdy shromážděnému davu připomněl slova, kterými Pán Ježíš začal své působení po křtu v Jordánu: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“. Pozoruhodné na těchto slovech je, že nejsou namířená proti nikomu jinému, než proti nám samotným. V období sametové revoluce, jsme měli všichni za to, že se od nás žádá co nejradikálnější odsuzování všeho, co souvisí s komunismem. Přiblížilo se k nám tehdy království nebeské, nebo-li vidina lepší budoucnosti, a my jsme si ji chtěli podržet tím, že jsme se snažili vlastními silami odklidit z cesty vše, co nějak souviselo s komunistickou minulosti. Pán Ježíš, který do nás dobře viděl, však věděl, že největší nebezpečí, které nás tehdy ohrožovalo, nebyli jiní lidé, ale to dědictví minulosti, které zůstalo v každém z nás.
Ne ty jiné, ale mě, tebe, každého z nás, volá Bůh k pokání, nemá-li se nám vidina lepší budoucnosti vytratit stejně nepozorovaně, jak nečekaně se nám zjevila.
Když na to vzpomínám, zdá se mi, že k těmto slovům není třeba nic přidávat. Připadají mi stále stejně aktuální. Je tu snad jen jeden drobný rozdíl. Tehdy jsme v tu lepší budoucnost více věřili. Dnes častěji propadáme pocitům, že se nám království nebeské opět vzdálilo. Ale já věřím, že tomu tak není. Království nebeské je stejně blízko jako tehdy. A díky Bohu, i ta doba milosti, kdy můžeme činit pokání, ještě neskončila. ||
Petr Mazur

Daniel Matouš (* 1963)
      Bratří a sestry, u příležitosti jubilea Vašeho kostela Vám ze svého nynějšího působiště posílám srdečný pozdrav. Rád na Váš kostel vzpomínám, a vždy, když mám okolo cestu vlakem, ho netrpělivě vyhlížím. Vypadá s tou svojí štíhlou věží krásně zdaleka, a vypadá krásně i zblízka; je opravdu ozdobou Přelouče a zcela jistě nejkrásnější stavbou ve městě. Neobyčejně libý pohled je na něj z onoho malého náměstíčka před ním, jak tam stojí s farou po boku, před sebou trávníček s cestičkou, růže, šeříky, túje, pomník přeloučských mučedníků a květinový záhonek ─ nikdy na ten obrázek nezapomenu. Ale to úplně nejkrásnější čeká na člověka teprve uvnitř. Tam musí zaplesat srdce každého kazatele evangelia i srdce každého posluchače evangelia. Svým vnitřním uzpůsobením i vybavením je to takřka ideál. Myslím, že to pěkně vystihl lounský farář Bohumil Honců v dopise, který v létě roku 1957 poslal faráři Josefovi Závodskému potom, co tam u Vás byl na sborovém zájezdu ─ kousek Vám z něho tady ocituji: „Milý bratře, řekl jsi, že Váš chrám stojí za podívanou, ale pro nás to bylo něco naprosto podmanivého. Ještě nikdy jsem necítil (ani v ochranovských modlitebnách, tím méně v luterských kostelích) tak suggestivní přitahování k místu, kde mluví Slovo Boží a kde se slouží viditelným Slovem. ...“ ─ Přijměte tedy, bratří a sestry, moje blahopřání. Ještě Vám přeji, aby se Vám ve Vašem kostele vždycky líbilo, aby v něm našli svůj milý domov i Vaše děti a vnuci a aby se hosté, kteří k Vám kdy zavítají, do něho rádi vraceli. Mějte se blaze s Pánem Bohem. ||
Daniel Matouš, t.č. farář v Mariánských Lázních 19. července 2005

      Hana Šusterová (* 1965)





 

      Ing. Miloš Hübner (* 1958)



 



Home